http://vixan.blog.cz/ cs <div>Stojím a tiše polykám slzy. Chtěli by jste vědět kde stojím ? Och , to já taky . Mé kroky mě zavedly na kraj tohoto útesu.</div><hr /><div>Nevím proč . Vím jen , že ten útes je mé vysvobození . Vysvobození z toho věčného neštěstí jménem život.</div><div>I myšlenky mi působí bolest. Působí mi bolest každý nový den , každý nový nádech...</div><div>Potichu polykám další slzu. A další...kdy jim bude konec ? Nevím sama.</div><div>Nevím , proč jsem tam , kde jsem. Nevím proč dělám to, co dělám . Nevím , proč žiju tak , jak žiju.</div><div>Má bolest se vpíjí do slz a slzy padají do trávy skomírající před krutou zimou. Zima. Co nevidět asi začne padat sníh a já jsem jen v tenké košili. Už vidím , co by mi řekla matka .</div><div>'Vůbec nedbáš na své zdraví. Vem si něco na sebe.'</div><div>Pche. Myšlenka na mámino mateřské poučování . V této situaci. Jak banální.</div><div>Kolem mě se náhle začne roztahovat bílá barva. Ne , nejsem v nebi. Tam by mě přece jen nepustili .</div><div>Začal totiž padat sníh..sníh..mnoho lidí ho považuje za dobrý signál. Něco jako znamení . Znamení ? Věříte na ně ? Věříte , že když vám přes cestu přeběhne černá kočka , nebo uvidíte černého psa , že umřete ? Nebo budete mít neštěstí ? Věříte ?</div><div>A co je to vlastně věřit?</div><div>Kotníky mi začnou bělet od nastříblého sněhu. Nevnímám ho . Nevnímám tento svět . Nevnímám nic . Nevnímám sebe . Nevnímám ten krutý svět , ze kterého není úniku......</div><div>Udělala jsem hodně chyb .Co když teď udělám další ?</div><div>Chyba. Jedno slovo a kolik lidí za ně může zaplatit . Zaplatit životem , nebo penězi. Vyjde to nastejno . Když člověk nemá peníze , jako by ztratil život.</div><div>A co je to vlastně život ? Je to utrpení ? Nedostižný cíl ? Co je to ? Je to temno ? Je to jen naděje , kterou bych mít neměla?</div><div>TAK CO JE TO SAKRA ?</div><div>Zničeně dojdu až na úplný kraj útesu. Jeden krok. Jeden krok a můžu to skončit . Jeden jediný krok ...</div><div>Jedna jediná volba...</div><div>Copak mám možnost volby ?</div><div>Rozpřáhnu ruce. To lidé často dělají . Chtějí mít pocit , že letí.</div><div>Já poletím . Poletím do nebe. Nebo spíše do pekla. Není to vlastně jedno ?</div><div>Ať klidně letím do háje, stejně si toho nikdo nevšimne.</div><div>Udělám ten osudový krok a letím . Letím dolů. Bez možnosti svou volbu jakkoliv změnit.</div><div>Nevím , kam letím.</div><div>Vím jedno.</div><div>Udělala jsem první svobodnou volbu ve svém životě . A ať už ta volba dopadne jak chce , já budu volná...</div><div>Navždy volná...</div> http://vixan.blog.cz/0902/zpoved-zivota http://vixan.blog.cz/0902/zpoved-zivota Jednorázovky Tue, 17 Feb 2009 17:33:55 +0100 <div>Jedna pochmurná depresivní jednorázovka.</div><hr /><div>Byl to jeden z těch chladných podzimních dnů, který nelítostným vichrem počastoval každého, koho mohl.<br />Slunce už téměř zapadlo za obzor a zůstala po něm jen prázdná načernalá obloha, která chystala ukázat první hvězdy zbloudilým poutníkům a lidem bez naděje.<br />Jedna dívka tyto hvězdy taktéž chtěla vidět, jako mnozí jiní.<br />Očekávala hvězdy s napětím jím samým. Potřebovala tolik uklidnit. Tolik chtěla vědět, že je vše v pořádku.</div><div>Když byla malá, tak se na hvězdy dívala každou noc a hledala různá souhvězdí.<br />Hvězdy vlastně byly vždy uklidňující. Ona ovšem nejradši měla jednu malou hvězdu. Téměř nesvítila, ale ona ji pokaždé našla. Vyskytovala se u Orionova pásu trochu na západ. Pamatovala si ještě, jak jí teta zasvětila do jednoho příběhu o této hvězdě... Tak dětského a naivního příběhu, že nemohl být pravdivý. Ale ona teď věřila...<br /><br /><em>"Viktorie, máš už dávno spát..."<br />"Ještě chvíli, teto," zaškemrala malá dívenka směrem ke své tetě a dál se dívala na noční oblohu posetou tisíci hvězdami.<br />Postarší žena se na ni s úsměvem zadívala a poté taktéž pohlédla do noci. "Kampak se koukáš?" zeptala se své neteře.<br />"Nevím. Celá obloha je krásná," odpověděla malá holčička.</em></div><div><em>"Každý člověk by měl mít jednu hvězdu, která září jen a jen pro něj. Vyber si nějakou," pobídla teta Viktorii, která nad těmito slovy užasla. "Můžu si vybrat kteroukoliv?" Nečekala na odpověď a podívala se na měsíc. "Tuhle chci," ukázala na něj svým malým prstíkem a žena se rozesmála.<br />"Měsíc je všech a přesto ničí. Ten nemůžeš mít, stejně jako slunce nikdy nebude tvé."</em></div><div><em>"A jaká je tvá hvězda, teto?"<br />Žena si pozorně prohlédla noční oblohu a hvězdy jasně se třpytící na ní. "Tamhleta," ukázala na jednu malou hvězdičku u Orionova pásu. Člověk by ji téměř přehlédl, jelikož skoro nevydávala světlo a působila pobledle. "Proč zrovna tahle? Vždyť jsou na obloze krásnější..." zavrtěla hlavou holčička.</em></div><div><em>"Každá hvězda nejdřív nevydává téměř světlo. Přesto člověka chrání ve špatných časech. Pokud člověk zemře, jeho duše se přenese do jeho hvězdy a ona se poté rozzáří. Navždy."<br />"Ty taky umřeš teto?"<br />"Každý jednou umře."<br />"I já?"</em></div><div><em>"Ano. Ale to bude za hodně hodně dlouho. A potom budeš ve své hvězdě dávat pozor na holčičky, jako jsi teď ty."<br />Dívka konečně odtrhla hlavu od nebeské podívané. "A mohla bych mít také tvou hvězdu? Pokud umřeme obě, mohly bychom zářit spolu," navrhla bezelstně.<br />Teta se usmála nad tímto nápadem a dětské důvěřivosti. "Ano, děvče, budeme zářit spolu. A dokud za mnou nepřijdeš na nebe, budu zářit jen a jen pro tebe..."</em><br /><br />Dívka si z obličeje odhrnula pár vlasů, které jí vadily ve výhledu na oblohu. Dětskou vzpomínku nahradila jedna o něco mladší, která se žádostivě drala na povrch.<br /><br /><em>"Viktorie, co si to udělala..."<br />Šestnáctiletá dívka se ani nepodívala na svou tetu a nerušeně pozorovala noční oblohu, tak jako před mnoha lety. Už se na ni vlastně ani nedívala.<br />"Zasloužila si to."<br />"Je to tvoje matka!"<br />"Možná že je, ale rozhodně mě už dávno nepovažuje za dceru," opáčila dívka a opět se podívala na oblohu. Mnohokrát se na ni dívala spolu s tetou a ukazovaly si na různé hvězdy.<br />Tenkrát ještě byla malá.</em></div><div><em>"Takhle o své matce mluvit nebudeš!"<br />"Takže je v pořádku, když mě bije před mým klukem jen tak pro nic za nic? Je mi šestnáct. Není mi šest, aby jsi mi řekla povídačku a já ti ji uvěřila. Když po mě kousne, kousnu já taky."<br />Teta pocítila, že je čas změnit téma. Přece jen zde byla její neteř a ona nechtěla, aby se rozhádaly.</em></div><div><em>Chvíli obě pozorovaly oblohu. "Dnes je měsíc v úplňku," řekla tiše starší žena. "pamatuješ, jak jsme si hrály, že měsíc je jeden velký sýr? Potom už ti došlo, že svítí na cestu..."<br />"Ne, teto." Viktorie se obrátila se vztekem k tetě. "Měsíc je ledová koule. Je to jen odraz od slunce, co na něm září. Tohle je jen klam. Nemá to žádný větší účel. Je to všechno jedna velká lež."<br />"Tolik ses změnila..."</em></div><div><em>"Ona mě změnila. Kde jsi byla celých pět let? Přijdeš si jen tak, uvidíš jedinou hádku a hned soudíš."<br />Slova zasáhla jako meč svůj cíl. Stará žena zalapala po dechu a poté rychlé kroky jejích bot začaly ohlašovat odchod.<br /><br /></em>Viktorie se při této vzpomínce mimoděk zatřásla. Konečně začaly vycházet první hvězdy. Napjatě očekávala příchod té jediné. A doufala, že tetina báje byla pravdivá. Že tato hvězda teď bude zářit, dokud za ní nepřijde. Ona doufala. Ona, která v nic nevěřila...<br />Pár minut ještě čekala, dokud se tato hvězda neobjevila. Ale byla stále popelavá, jako kdykoliv jindy. Nebyla v ní žádná duše zemřelé. Nesvítila na cestu nikomu...</div><div>Dívka se zvedla. Tolik si přála slyšet příběhy z mládí. Navrátit se do dětství, do těch nesoudných let. Ale nemohla.<br />Tvrdý vichr se zde začal prohánět ještě více než před chvíli a s mírným zahřměním se začaly na zem snášet první kapičky dotěrného deště.<br />Hvězdy opět nebyly vidět.</div><div>Člověk ať chce nebo nechce, vyroste a s ním zmizí i dětské sny. Ale někdy bych si přála, skutečně bych si přála, aby některé zůstaly přebývat v našem vědomí a dodávaly nám sílu jít dál. Když někdo nemá žádný sen, nebo za čím jít, proč by pak taky měl žít?</div> http://vixan.blog.cz/0902/nekdy-nezbyde-ani-nadeje http://vixan.blog.cz/0902/nekdy-nezbyde-ani-nadeje Jednorázovky Tue, 17 Feb 2009 17:31:42 +0100 <div>:)<br /></div><hr /><div><em>Dešťové kapky snášejí se na zem<br />my pohrouženi myšlenkami jdem,<br />jedem do neznáma, v lásce a nenávisti,<br />podívej na stromy, stále padá listí...</em><br /><br />Vždycky jsem milovala podzim.<br />Listí se proměnilo do mnoha barev a když spadalo, po silnici se rozléhaly desítky barev.<br />Život se pak přece jen zdál barevnější a trochu více snesitelnější.<br />"Álo!" uslyším známý hlas.</div><div>Otočím se a ve směsici jiných barev v této aleji uvidím svého dávného kamaráda.<br />"Romane," usměju se a na přivítanou ho bez meškání obejmu. "Co tady děláš?" zeptám se ho o chvíli později.<br />"Znáš to, šel jsem se podívat do staré školy a tak. Doufal jsem, že tě uvidím."<br />Přikývla jsem a roztáhla ústa do velkého úsměvu.<br /><br /><em>Tak starý a známý byl náš svět<br />proč vzpomínáš, chceš to snad vzít zpět?<br />Minulost se nedá vrátit, to víš snad,<br />tak přestaň si s ohněm hrát</em><br /><br />"Co vlastně dělá Monča?" optám se ho, když se spolu procházíme alejí a listí příjemně šustí, když se jím prohrabáváme botama.<br />"Moc nám to spolu neklapalo, měla jsi pravdu. Měl jsem zůstat s tebou."<br />Oba se odmlčíme a ticho mezi námi přeruší spadající list k mým nohám.<br />Roman mě obejde tak, aby stál naproti mě a dlouze se mi zadívá do očí. "Už jsme se tu jednou procházeli, pamatuješ? Tenkrát jsme spolu začali chodit. Pamatuju si to. Bylo to přesně tady, u té lavičky. Řekl jsem ti, že tě mám rád a ty jsi mě tehdy políbila."</div><div>Podívám se směrem k omšelé lavičce, kde již téměř nejsou vidět písmena, která jsme tam tehdy udělali. A+R=SL . Ta dětská hloupost...<br />Pohledem zabloudím zpět k těm nebesky modrým očím prosebně se na mě dívajícím.<br />Trochu se ke mě nakloní obličejem a ruku pozvedne tak, aby mě mohl pohladit po vlasech.<br />Nic nedělám, jen se dívám, jak se odhodlává k tomu, co je tak jednoduché a přitom tak obtížné.<br />Rukou se dotkne mých vlasů, které poté projede a chvíli si s nimi pohrává.</div><div>Nakonec ke mě ještě více nakloní obličej a trochu více se přitiskne. Vdechne mou vůni a čeká, jestli také něco udělám.<br />Nevydržím ten pohled a sklopím oči. "Mnoho věcí se ale změnilo, Romane." odstoupím krok od něj, takže jeho ruka sjede z mých vlasů a spadne k jeho tělu.<br />"Jdi za Monikou a omluv se jí. Pochopí to."<br />"Proč?"<br />"Protože by jsi za ní stejně nakonec šel... i kdybych tě teď políbila. Trvalo by to dýl, ale nakonec by jsi šel za ní."</div><div>Ohromeně se na mě podívá. "No... já..."<br />"Ráda jsem tě viděla," přeruším ho.<br />"Jo. Jo, já tebe... taky."<br />Posmutněle se pousměju a dám mu přátelskou pusu na tvář. Otočím se a bez ohlédnutí pokračuju alejí směrem pryč od minulosti, která mě tak záludně chtěla dohnat...<br /><br /><em>Budoucnosti směrem vstříc,<br />pojď rychleji, častěji a víc.<br />Co se stalo vrátit nejde,<br />chceš se vrátit? To přejde.<br />Opět padá list, podívej,<br />podzimní romancí se prodírej...</em></div> http://vixan.blog.cz/0902/podzimni-sen http://vixan.blog.cz/0902/podzimni-sen Jednorázovky Tue, 17 Feb 2009 17:30:46 +0100 <div>Toto jsou odkazy na autory zabývající se originální tvorbou :)</div><div><br /></div><div><a href="http://eillen-mcfir.snow-fox.net/">Eillen</a> - Nejvíc se mi líbí její povídka Drak v mém srdci v Aldormě. Krásné zpracování a autorka se čím dál tím víc lepší :)</div><div><br /></div><div><a href="http://jackiedecker.radynet.org/">Jackie</a></div><div>Uznávám, že k Jackie nezavítávám tak často jak to šlo, ale když už, tak už... :)</div><div><br /></div><div><br /></div><div><br /><a href="http://sarah.cathia.cz/">Sarah</a></div><div>Jen si to tam užijte :)</div><div><br /></div><div>Možná je to tím, že originální tvorbu tolik nečtu, ale více autorů si v paměti vybavit nemůžu. :)</div><div>Kdybyste nějakého dalšího znali, tak mi na něj dejte odkaz :))<br /></div> http://vixan.blog.cz/0902/jine-stranky http://vixan.blog.cz/0902/jine-stranky Tue, 17 Feb 2009 17:25:46 +0100 <div>V dávných dobách, kdy se ještě po rodné zemi rozprostíraly lesy a panství mocných šlechticů, v těch dobách, kdy ještě existovaly legendy o dracích a bájných fénixech, v těch dobách žil i dávný král Artuš, dávný mág Merlin, půvabná Guinevra a jezerní paní...<br /></div><hr /><div>Mnozí z vás jistě podobný příběh znají, ovšem za ta léta, kdy se tento příběh vypráví, mnohé detaily se měnily a legenda, kterou znáte, jest spíše určena pro děti jako pohádka na dobrou noc.<br />Podívejte se tedy na tuto dávnou báji z pravdivější stránky...<br />Z té děsivější...</div> http://vixan.blog.cz/0902/prolog http://vixan.blog.cz/0902/prolog Psáno ve hvězdách Tue, 17 Feb 2009 17:14:46 +0100 <div>Prší.<br /></div><hr /><div>Mnoho lidí říká, že déšť je jen nářekem svatých. Někteří si povídají, že jsou to kapky krve snášející se z otevřených zlomených srdcí.<br />Ale převládá i názor, že déšť je pouhou vodou snášející se z mraků.<br />Nenašli by ste jedinou věc, na které by se snesli absolutně všichni do jednoho.<br />Mladá dívka šla rychlým krokem směrem ke zpovědnici vyskytující se v menším kostele.<br />Sedla si a čekala, až se ozve hlas, který by jí měl ulehčit v jejím trápení.<br />"Co si přeješ, dcero?"<br />"Odpovědi na otázky."<br />"Jsem jen muž sloužící bohovi..."<br />"Já vím kdo jste. Mnozí říkají, že když člověk lituje svých hříchů, jsou mu odpuštěny."<br />"Ano. Tak jest."<br />"Ale co když člověk těch hříchů nelituje? Nelituje, že je udělal, ale lituje toho, že způsobily bolest jiným?"<br />"V tom případě těch hříchů lituje."<br />"Budou mu odpuštěny?"<br />"To je v rukou božích."<br />Dívka vstala. Bez jediného děkovného slova opustila tento prostor, který se jí štítil více, než cokoli jiného.</div> http://vixan.blog.cz/0902/kapitola-c-1 http://vixan.blog.cz/0902/kapitola-c-1 V zámince odpuštění Tue, 17 Feb 2009 17:11:10 +0100 <div>Byl deštivý den.<br />Jeden z mnoha takových, které ještě tento svět očekával<br /></div><hr /><div>Konec léta na sobě dával znát a pomalu začalo padat listí, přesto že se blížilo teprve září.<br />V jednom starém zapomenutém domě, který vypadal na spadnutí, se ovšem podzim nijak neprojevoval. Přestože zvenčí vypadal na jakousi ztroskotaninu čehosi, zevnitř to byl nádherný palác s nekonečným stropem.<br />Dílo velmi mocného mága.<br />Dotyčný, který byl za toto dílo zodpovědný, právě seděl v křesle, které bylo hodno minimálně krále. Lněná pokrývka krvavé barvy, která kontrastovala s černým pláštěm, v němž byl oblečen tento mág.<br />Čekal.<br />Nikdo krom něj v místnosti nebyl.<br />Ne že by byl sám, či mu nikdo nesloužil. Všichni dostali úkoly. A on jen čekal.<br />Krátké nesmělé zaklepání protrhlo poutavé ticho a dovnitř vstoupil jakýsi skřet. Neměl žádné zbrojení či štít. Nejspíš nebyl tak důležitý.<br />"Můj pane, je zde." ozval se. Skřek, který vydal, se sotva dal považovat za hlas.<br />"Ať vstoupí," přikázal mág. Z jeho samotného hlasu vyzníval vzbuzující respekt a chlad.<br />Dovnitř po chvíli vstoupila postava celá oděná v šedém hávu. Kapuci přes hlavu.<br />Dlouhé jisté kroky měly za následek rozléhající se klapání v místnosti.<br />Když kroky ustaly, osoba poklekla a na chvíli svěsila hlavu na znamení podřízenosti. Pak se ovšem celá zvedla.<br />"Můj pane." Osoba shodila kápi a tím odhalila své černé vlasy. Zelené kočičí oči se dívaly do země, poté se však zvedly a zahleděly se na jediného člověka, který zde mimo ni byl.<br />Hlas dívky byl křišťálově jemný, přesto se v něm zračila - stejně jako v očích - vychytralost a opatrnost.<br />"Severní blokáda Černých havranů padla podle našeho tušení. Někteří ovšem přežili."<br />"Budiž. Virfové přesto nepadli. Jejich vůdce dál žije. Nemýlim-li se?"<br />"Ne, můj pane."<br />"Přines mi jeho hlavu."<br />"Můj pane...,"<br />"Přines mi jeho hlavu nebo místo něj se tvá bude zračit na podnose, který mi bude přinesen."<br />"I když padne, co tím získáš?"<br />"Důvěru v tebe."<br />Dívka se zarazila. V očích se jí zlostně zablesklo, pak se však uklonila, otočila se a téměř běžela k východu.<br />"A Ellio..."<br />Zastavila se a otočila se směrem ke svému pánovi.<br />"Nezapomeň, komu jsi přísahala svou věrnost."<br /><br />Kapitola 1<br />Dívka vyšla z místnosti, kde dostala nový úkol a měla obočí stažené téměř k sobě. Nemračila se, ale aura kolem ní značila, že není v dobrém rozmaru.<br />Ocitla se před mužem, který se jí lehce poklonil. Její hlavní pobočník.<br />"Dej svolat naši gardu," poučila trochu rozviklaně.<br />"Někam jedeme?"<br />"Ne. Rozpusť je v podmínce týdenního volna."<br />"Ale..."<br />"Neslyšels?"<br />"Pán nám poskytl odpočinek?"<br />"Ano."<br />"Nechcete jim to říct sama?"<br />Dívka se usmála. "Raději to uslyší od tebe. A já mám jiný úkol."<br />"Jaký?"<br />"Zacházíš až příliš daleko, pobočníku. Jdi a udělej co jsem přikázala."<br />Černovláska si oddychla, když voják odešel splnit co mu poručila. Šla rovnou do stájí a nasedla na hnědého koně, který byl jako jediný osedlaný. Nejspíše připraven pro někoho jiného. Mrskla bičíkem a kůn se tryskem rozběhl.Přestože zapadalo slunce, neměla ani v nejmenším chuť zastavit. Vorlix - pán celé země - nerad čekal. Přestože byla jedna z jeho nejlepších poddaných, nepochybovala, že by ji bez mrknutí oka zabil.</div> http://vixan.blog.cz/0902/kapitola-1-instrukce http://vixan.blog.cz/0902/kapitola-1-instrukce Když už vycházelo slunce Tue, 17 Feb 2009 17:09:28 +0100 <div>Zde se nachází má originální tvorba, která nemá nic společného se světem HP.</div><hr /><div><br /></div><div><strong>PŘIPRAVOVANÉ</strong><br /></div><div><br /></div><div><em>Vždyť je to jen smrt</em></div><div>Žánr: Horor/drama</div><div>Uznávám, že tento nápad je úzce spojen s filmem Nezvratný osud. Tento děj bude mít nejspíš podobnou linii, ovšem s jinou zápletkou, jinými postavami a jiným koncem :)</div><div><br /></div><div><br /></div><div><strong><br /></strong></div><div><em>Pomník mnichů</em></div><div>Žánr: Dobrodružný<br /></div><div>Dívka se nešťastnou shodou událostí ocitne na prahu smrti, ale nedojde pokoje. Místo toho, aby došla pokoje, však cestuje mezi různými světy. (HP, Eragon, Pán prstenů, Hvězdná brána). I když je nesmírně lákavé cestovat těmito světy, po čase ji to unaví a chce konečně v klidu zemřít. Povede se jí to?</div><div><br /></div><div><strong>ROZEPSANÉ</strong><br /></div><div><em><br /></em></div><div><a href="http://vixan.blog.cz/rubriky/psano-ve-hvezdach">Psáno ve hvězdách</a></div><div>Žánr: Romantika/dobrodružná</div><div>Každý zná příběh o Merlinovi, Artušovi, Guinevře a bájném Camelotu. Jaký je tento příběh ve skutečnosti?</div><div><br /></div><div><em><br /></em></div><div><a href="http://vixan.blog.cz/rubriky/kdyz-uz-vychazelo-slunce">Když už vycházelo slunce</a></div><div>Žánr: nepopsatelné :)</div><div>Vytvořen můj vlastní svět, v němž se ocitneme společně s dívkou, která nás provede útrapami chudiny přes oslavy šlechty k způsobem krále a jeho otroků.<br /></div><div>(Povídka mě napadla až poté, co jsem vymyslela název :)<br /></div><div><br /></div><div><br /></div><div><a href="http://vixan.blog.cz/rubriky/v-zamince-odpusteni">V zámince odpuštění</a></div><div>žánr: tragický</div><div>děj: žádali jste někdy o odpuštění? Útržky z deníku dívky, která si myslela, že už se nemůže osvobodit z hříchů, kterých se za svého života dopustila.<br /></div> http://vixan.blog.cz/0902/rozcestnik http://vixan.blog.cz/0902/rozcestnik Kapitolovky Tue, 17 Feb 2009 12:29:23 +0100